Dokončení příběhu

Byl to obyčejný srpnový den. Vydali jsme se k zřícenině hradu. U zbytku hradní brány jsme našli kovovou destičku. Setřeli jsme špínu a přečetli si letopočet 1888…

   Byli jsme zvědaví a vešli jsme do brány. Za bránou byla velká strašidelná budova a z té vycházely divné a strašidelné zvuky. Báli jsme se, ale přesto nás lákalo do té budovy se podívat. Když jsme vešli do budovy, všude pavučiny, tma, pach a ozvěny různých zvuků. Když nastala noc, měsíc vylezl a zvuky byly hlasitější čím dál víc, báli jsme se ještě víc. Viděli jsme za sebou různé stíny a nevěděli jsme, co to je. Před námi se objevila postava oblečená v černém. Osoba promluvila: „Co tu děláte? Já tady žiju, běžte pryč.“ Začali jsme utíkat pryč, osoba běžela za námi. Najednou zřícenina a lesy kolem nás začaly hořet. Oheň nás obklopil a před námi se objevila stejná osoba. Začalo ráno. Jakmile vylezlo slunce, oheň už dohasínal a osoby nebylo. Utekli jsme a už jsme se tam nikdy nevrátili.

Valča a Darča

Bylo nám to divné, proto jsme hledaly další destičky. Obešly jsme zříceninu a najednou na mě Aďa volala: „Pojď sem, něco jsem našla.“ Přišla jsem. Aďa měla kousek destičky, která byla stejně přelomená jako ta první. Na tom místě, kde jsme stály, jsme je spojily. Začaly zářit a najednou ŘACH. Podlomila se pod námi zem. Zvedla jsem se a šla jsem k Adě ležící na zemi, zvedla jsem ji. Zeptala jsem se jí, jestli je v pořádku. Odpověděla, že je OK. Destičky jsme nemohly najít. Jak jsme se rozkoukaly, zjistily jsme, že jsme v nějakých podzemních chodbách. Šly jsme dál, bylo to tam poseté obrazy. Jak jsme došly na konec, šly jsme zpátky na začátek. Ztrácely jsme naději, že se dokážeme vrátit zpátky. Najednou jsem vykřikla na Aďu: „Podívej se mezi ty dva obrazy!“ Mezi dvěma obrazy byla pověšená spojená destička. Dotkly jsme se jí a byly jsme zase u zříceniny a žádná propadlina tam už nebyla.

Aďa a Aďa

„To datum jsem někde slyšel,“ ozývalo se od mých kamarádů. Snad jako jediná jsem uvažovala logicky. Co to je? Měli jsme to najít nebo ne? „Možná to není datu, ale počet,“ řekl najednou Čeněk. Vzali jsme tu destičku domů. V noci začala svítit. Mezitím u hradu, kde jsme vzali tu destičku, začal vytékat pramen. Zvětšoval se a zvětšoval. Valil se na nás. „Vstávej, no tak vstávej! Už je ráno. Máte se jít podívat na zříceninu,“ budila mě maminka. Uf, to všechno byl jen sen. Teda doufám!

Kristýna

1888? Co to je? No přece rok! Šli jsme do hradu. Vstup byl volný – bez průvodce. Nikdo jiný než já a Elda na hradu nebyl. Na stěnách zpustlých, starodávných a špinavých chodeb visely poničené a hrůzu nahánějící obrazy bývalých panovníků. S Eldou jsme měly pocit, že nás oči panovníků z obrazů sledují… Šly jsme dál a viděly jsme před sebou dlouhé schody, které vedly někam do tmy. Byly zakryté pavučinami a kamínky. Když jsme si uvolnily průchod, šly jsme dolů a na břečťanem porostlých stěnách byla zaschlá krev a hořící louče. Strašně to tam smrdělo, a když jsme byly úplně dole, uviděly jsme rakve. Ty místnosti byly katakomby, na jedné rakvi bylo vyryté 1888. Víko rakve jsme odkryli a byl tam mrtvý člověk, měl středověké oblečení, ale vypadal, jako by zemřel včera. Podívala jsem se na hodinky a byla půlnoc. Čas tam uběhl šíleně rychle. Přesně ve 12 se začaly odkrývat víka rakví a mrtvoly vstávaly… Utíkaly jsme po schodech rychle nahoru, ale východ byl zavřený. Když nás ty zombie dohnaly a už na nás natahovaly své hnusné ruce, probudila jsem se.

Naty a Elda

Donesli jsme ji provozovateli hradu. Ten nám vysvětlil, že destička je klíč od dveří za hradem a že ji hledal pěkných pár let. Zeptal se, jestli chceme prozkoumávat s ním a my jsme souhlasili. Do rozhlasu řekl, že hrad se zavírá na dobu neurčitou. Šli jsme ke starým kovovým dveřím. U dveří byla zima. Do výklenku vložil destičku a dveře se otevřely… Šli jsme po schodech dolů, všude kolem nás byly pavučiny, pavouci, kobylky a švábi a podobný hmyz. Najednou se za námi zavřely dveře, byly zamknuté, nešly otevřít, tak nám nezbývalo nic, než jít dolů. Před námi něco svítilo, byla tam velká místnost, všude byly mince, zlaté poháry apod. A nad vším tím byl zlatý trůn a na něm seděla kostra s korunou, byl to král Karel 10. Byl velmi mladý, bylo mu teprve 25 let, stálo tam, že umřel ve válce. Našli jsme východ za keřema, vyšli jsme. S provozovatelem jsme se domluvili, že to nikomu neřekneme. Nelhal, zabudoval cestu za keřem a destičku jsme měli zničit, jak jsme vyšli, před námi byla řeka, nic jiného nás nenapadlo, než ji do ní hodit. Už jsme s tím nechtěli nic mít společného.

Dita a Valča

Jak jsme našly kovovou destičku, setřely jsme špínu, tak jsme si říkaly, odkud se vzala. Vzaly jsme destičku a šly se zeptat do muzea. Pán v muzeu říkal, že ta věc je hodně stará, že je od čaroděje jménem Metoděj. Kluci se vydali zjistit, jak to tehdy bylo a proč čaroděj vytvořil kovovou destičku. Šli jsme do lesa zjistit více informací. Jak jsme vešli do lesa, tak za námi byla smečka vlků. Tak jsme museli běžet a za námi furt běželi ti vlci. A tak někdo vykřikl: „Utečem!“ A pořád jsme běželi, než se vlci chytili do pasti. Když jsme byli na místě, spadli jsme do jámy. Říkali jsme si, jak se dostaneme ven, ale za námi bylo lano a vylezli jsme ven. Viděli jsme takového pána a my jsme se ho zeptali, co je ta destička. On nám to řekl a my jsme šli zpátky domů. A říkali jsme si, že na to nezapomeneme.

Anička a Pavlínka

Rozhodli jsme se jít dál do zříceniny hradu. Došli jsme k druhé destičce, setřeli jsme prach a bylo tam napsáno „NECHOĎTE DÁL, NEBEZPEČÍ SMRTI!“ Ale my jsme šli dál a o 3 metry dál byla další destička a tam bylo napsáno „MY JSME VÁS VAROVALI!“

Nebáli jsme se, šli jsme dál a potom se začaly dít velmi divné věci. Slyšeli jsme hlasy, které říkaly: „Zabiju vás!“ došli jsme na konec chodby a tam jsme viděli, jak proti nám jde někdo s nožem. Šlo to k nám a my jsme se rychle otočili a rozběhli jsme se pryč. A potom jsme se dozvěděli, že to byli naši kamarádi a chtěli nás jen polekat. Od té doby tam máme klubovnu.

Kača a Lucka